Vnitřní dialog
2. 11. 2008
Vnitřní dialog (Filozofia) |
Autor: Spirala.cz , 30.10.2004 |
Poslední dobou vnímám kolem sebe více a více lidí, kteří mluví nahlas. "Vnitřní dialog" u nich přerostl do takové míry, že nahlas mluví sami se sebou a se svými iluzemi.
Podmínkou prozření je naopak ZASTAVENÍ vnitřního dialogu. Vnitřní dialog je sekvenční mechanismus logické mysli, využívající naučené a společností vnucené software. Co se stane, zastavíme-li vnitřní dialog? Zkusme na chvíli ZASTAVIT myšlení. Generujeme neustále myriády myšlenek, záblesků, podprahových kusů software, memů, a to za jediným účelem: ovládnout "svět", ze strachu, že nám "ublíží". Abychom opustili veverčí kolo iluzí, musíme mít v hlavě naprosté prázdno. Pokud to vydržíme dostatečně dlouho, stane se ZÁZRAK. Zastavíme "dělání" světa. Přestaneme "myslet" a začneme vše vnímat jako "obrazy", které jsou doplněny o další rozměry - vnímáme multidimenzionálně. Ztratí se sekvenční vnímání, zmizí slova, jsouce nahražena HOLOGRAMY. Zastavením světa (rozumějme, iluzorního světa, který generuje sekvenčně naše logická mysl) se napojíme na informační sběrnici Absolutna (=Vesmíru, Božstev, Nekonečna, Nekonečných Plání) a vnímáme "skutečný" svět ve své neskutečné rozmanitosti a rozlehlosti. Zastavením světa však otevíráme pověstnou třináctou komnatu, a tak musíme být připraveni čelit Pravdě, jejíž výzva je rovna smrti. Pravdě, neúprosné výzvě, ve které můžeme mít vše, jedině když o nic egoisticky neusilujeme. Ocitneme se v rozšířeném stavu vědomí, které pracovně nazývám druhá a třetí úroveň vědomí. Je to velmi přibližné, a osobní: pravda nejde přiliš klasifikovat, ani škatulkovat - jde jedině žít poté, co přijmeme Výzvu. Žití se přijetím Výzvy však stane neustálou konfrontací - je však vědomou, a ne nevědomou (=utrpení). Pomocí neustálých konfrontací "rovnáme" všechny své části do pomyslného středu. Čím více jsme defragmentovaní, tím větší energetickou pákou působí jakékoliv vystředění (="chyba") od pomyslného středu plynutí Absolutna. Jak rád by se člověk mnohdy vrátil do "elektrárny" (Matrix I.), ale to již není možné. Existuje již jen nekonečná cesta vpřed; cesta, která nikdy nekončí. Jak smutně zpívali Queens: "Who wants to live FOREVER?" (Highlander I.) A tak mnozí z nás zůstanou v laskavé něvědomosti, protože se bojí pohlédnout Pravdě do očí. Budou dále cvičit v trenažéru jménem Maňáskov, dokud je to bude "bavit", a dokud se nepřesytí prázdnoty vlastních iluzí. Další poté, co zahlédnou jen nepatrný cíp Pravdy zešílí, a začnou sami sebe vydávat za Proroky, Mystiky, a Guruy netuše, že zahlédli jen nahodilý cár, přičemž Pravda je ještě mnohem hlouběji v nich samotných, a je ve své syrovosti mnohem, mnohem šílenější, než fragment, který si zbožštili v iluzi vlastního ega. KDO vlastně jsme? KAM, a PROČ, směřujeme? Nevymýšlejme si odpovědi - naše běsnící mysl na to nestačí. Zastavme dělání iluze "světa" a tiše, velmi tiše naslouchejme. Pravda, a všechny odpovědi, pomalu přicházejí... Autor: Ota Luňák |